Město Úsov bylo po dlouhá staletí významným sídlem židovské komunity. První židé do Úsova - AJSVY přišli již ve 13. století, kdy zde dle pověsti nalezl ochranu tehdejšího vladaře přemyslovského hradu Úsova kupec rabi Jakob ben Wormser se svými dvanácti syny. Prastaré židovské pověsti a příběhy z rodné AJSVY se dnešním čtenářům pokusil přiblížit Vlastimil Artur Polák (1914-1990). Jeho pověsti si můžeme přečíst ve sborníku Severní Morava č. 43 a 50 a v knize Bílá paní z ghetta, , vydané v Nakladatelství Votobia v roce 1996.

Rozsáhlý lužní les Doubrava u Litovle, na sedmi ramenech řeky Moravy, měl slavné jméno mezi lovci a myslivci již dávno ve středověku. Kde byly stromy a voda, tam se drželo vždycky hojně zvěře, pernaté i vysoké, červených lišek a šedých vlků, vyder i bobrů a všelijakých těch tvorů, které dnes uvidíš jenom na obrázcích. Desítky myslivců - zelenokabátníků se staralo o lesní i vodní zvěř, a vodili na jistý odstřel své pány, kteří se o honech sjeli na některý z okolních zámků. Pan Jan Šembera z Boskovic byl na hradě Úsov společenský člověk a hlavně náruživý lovec. Miloval veselou společnost i rušné hony, ale z toho se zase někdy rád ode všech odtrhl a sám samotný jenom s loveckou puškou a s tesákem, se toulal hlubokými lesy. Jednou složil jelena šestnácteráka, pořádný kus. Že se ve všem vyznal, na místě ho vyvrhl a naložil si kůži na ramena. Náklad byl velice těžký, a tak šel zvolna domů. U jedné studánky uviděl sedět na trávníku děvčata a slyšel je - stál v lese za stromem - jak si vykládají o svých chlapcích a všelijaké hloupoty. Panu Šemberovi napadlo, že by je mohl postrašit. Oblékl se do stažené jelení kůže i s parohy a pomalu se připlížil křovím až ke studánce. Najednou se postavil a začal k děvčatům mluvit, prý dobrý den, a co tu dělají a jak se mívají? To se ví, děvčata se dala do hrozného křiku a utíkala pryč a pan Šembera se smál, až se za břicho popadal. Brzy ho však přešel smích a studený mráz mu přeběhl po zádech: Když chtěl kůži ze sebe stáhnout, nešlo to a nešlo. Ta kůže byla ještě tak čerstvá, že na panu Šemberovi srostla, a z milého šlechtice se stal jelen.

Smutně se vracel lesem k Úsovu, když tu slyšel z daleka zuřivý štěkot psů a v tu chvíli viděl proti sobě namířenou pušku. Sotva stačil zavolat: Nestřílej! Nejsem jelen! - užaslý střelec, však to byl jeho nejoblíbenější myslivec Adam - sklonil zbraň a běžel na pomoc svému pánu. Hůře však bylo s oběma loveckými psy, kteří se vrhli na nešťastného Šemberu v jelení kůži a nedali se odehnat ani křikem ani bitím. I štvali ho cestou necestou, přes vody i křoviny, a úsovský vladař utíkal před nimi jako skutečný jelen z Litovle, a to byl pěkný kousek cesty! Lidé oněmělí nezvyklým divadlem, zůstávali stát na ulicích, a ti chrti pořád za panem Šemberou, až u kostela, kde bylo více lidí pohromadě a kam zatím doběhl myslivec Adam, se jim podařilo psy odehnat a nešťastného šlechtice vypárat z jelení kůže.
Úsovský pán mohl mít ze svého žertu smrt. Dostal horkou nemoc a poležel si několik týdnů, než se uzdravil. A zase býval veselý, ale již nikdy nestrašil děvčata v jelení kůži. Myslivce Adama, že mu život zachránil, udělal svým vrchním lovčím, a byl mu až do smrti vděčen.

Autor pověsti o Úsově Bohumír Štéger (1908-1985), patří k významným moravským regionálním historikům. Působil jako pedagog na gymnáziu v Kroměříži.